Au pair s Cultural Care · IG @alice_ovaa · Substack @aliceovaa
)
Au pair cesta, která začala jedním tichým „chci víc“
)
Od Alice Kučerová
Milý deníčku,
Už to budou víc než dva roky, co jsem se rozhodla odletět, ale nikdy nezapomenu na to období, které jsem prožívala předtím, než jsem se rozhodla sbalit kufry…
Bylo to něco, co se se mnou táhlo už delší dobu, a střípky mého budoucího já už byly vlastně všude kolem mě. Ranní cesty vlakem, kdy jsem utíkala do svých detailně vytříbených snů a promítala si můj život někde daleko od toho, co právě prožívám.
Plno maličkostí, co mě iritovaly na lidech okolo, což jsem přisuzovala tomu, že „tohle by se jinde nestalo“. Pokaždé, když jsem měla konverzaci s někým z mých milovaných, jsem si v hlavě už dávno přehrávala svou „goodbye speech“. V určitý moment toho bylo víc než dost a představa, že trávím dalších pár měsíců v Česku, mi dělala až fyzickou bolest. Chápu, že to pro někoho může znít až přehnaně a argumentoval by tím, co jsem slyšela asi 1000×, a to: „Však v Česku ti nic nechybí, zdravotnictví je lepší než v polovině světa a měla bys být pyšná, že jsi z tak krásné země.“ S čímž mimochodem souhlasím. Česko je nádherná země, plná tajemství, bohaté historie, a je pravda, že oproti Americe je naše zdravotnictví špička i co se poplatků týče, ale řekněme si to upřímně. Mně nešlo o nic z toho… Já jsem chtěla vidět svět. Ne ten, který jsem si vysnila, ale přesně takový, jaký doopravdy je. Chtěla jsem se ztratit ve městě, které neznám, a sama najít cestu zpět, poslouchat konverzace v jazycích, co slyším poprvé, a snažit se komunikovat, nasednout na letadlo a prohlédnout si místo, které jsem si přála vidět léta. Můžu s klidem v duši říct, že jsem nesmírně vděčná za každý moment, který mi byl přihrán do cesty od doby, kdy jsem se konečně začala rozhodovat tak, jak chci já.
)
To mě přivedlo k myšlence: čeho se vlastně tak bojím? Proč se prostě jeden den neprobudit a říct si – odlétám. Pro někoho možná trošku zbrklý krok, ale pro mě to bylo nejlepší rozhodnutí v životě.
Po maturitě jsem věděla, že chci vypadnout co nejdřív to půjde. Pod tlakem všech, co nastoupili na vysokou školu, jsem šla taky a asi víš, jak to dopadlo. Nebyla jsem tam spokojená a akorát to více rozjelo to zaseté semínko, žít mimo tu naši českou bublinku. Na hradě jsem se nenarodila, takže moc peněz jsem po kapsách neměla. Rozhodla jsem se na to vydělat, abych si pokryla cestu, poplatky Cultural Care a něco do začátku v Americe. A vlastně si na to úplně sama našetřit byl nejvíc osvobozující pocit takhle ze startu, protože jsem věděla, že už je to vše v mých rukou.
Upřímně řečeno, když se teď ohlédnu na všechny moje kroky, které tomu předcházely, a na to, co všechno mi to dalo, bych neměnila absolutně nic. Ten snílek a až přehnaně pozitivní duše ve mně věří v to, že se vše děje z určitého důvodu a celá má au pair cesta je krásným úkazem toho, jak velký efekt může mít jedno malé rozhodnutí na zbytek vašeho života.
)
Děkuji, že jsi poslouchal těch pár myšlenek, co mi uvízlo v hlavě.
Zase se ozvu, tvá Alice.
)
)
)