Vyrostla jsem v Bunbury, což je město v západní Austrálii, kde jsem žila poměrně jednoduchý život. Vyrůstala jsem tam, s mamkou jsme byly nerozlučné – vždycky pro mě tolik udělala, za což jsem ji respektovala a vážila si jí. Důvodem, proč jsem se rozhodla stát se au pair, bylo, že jsem se chtěla osamostatnit a věděla jsem, že program au pair poskytuje skutečnou příležitost k růstu. Potřeboval jsem si ověřit, že bych dokázala fungovat bez rodiny a zvládala to bez ní, tedy především bez své mamky.
Během au pair roku jsem zjistila, že to skutečně dokážu. Péče o děti někoho jiného je obrovskou zodpovědností a nejvíce mi k samostatnosti dopomohla skutečnost, že moje hostitelská maminka ve mě vložila v podstatě od samého začátku tolik důvěry. Naučila jsem se, jak dělat věci úplně sama a jak zvládnout každodenní zodpovědnosti dospělého života. A postupně jsem si uvědomila hodnotu svého volného času a prostoru pro sebe samu.
Program au pair mi dal příležitost přemýšlet o věcech a pochopit samu sebe. Dávalo mi větší smysl, co v životě chci, kam chci směřovat a jak využít svých silných stránek, které jsem během programu zdokonalovala, k dosažení svých cílů. Díky bydlení s hostitelskou rodinou a setkávání se s au pair pocházejících z různých kultur jsem se naučila přizpůsobit se různým povahám. Stala jsem se také silnější v komunikaci – umím lépe navazovat kontakty s různými typy lidí a jasněji se vyjadřovat. I když nejsem vždy úplně společenský člověk, tak mi program pomohl v tomto ohledu posunout hranice. Naučila jsem se, jak se postavit sama sobě a jak být upřímná k sobě i ke svým názorům.
Když jsem poprvé odletěla z letiště v Sydney směr Amerika, měla jsem na krajíčku, protože jsem byla nervózní z toho, že letím sama. Ale během celého roku jsem podnikla tolik cest a navštívila tolik míst – někdy s dalšími au pair, jindy sama – že když bylo na čase vrátit se domů, vůbec jsem z letu nervózní nebyla. Byl to pro mě obrovský milník, protože jsem si uvědomila, jak moc jsem dospěla.